Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Život v obci > O obci > Zajímavosti a pověsti

Zajímavosti

Přírodní zajímavosti a památné stromy

K nejvzácnějším rostlinám v zámeckém parku patří platany javorolisté, z nichž nejvyšší dosahuje výšky 25 m a obvodu 476 cm, dále červené buky, borovice vejmutovky a javory jasanolisté.

strom v parku

V roce 1912 byla na počest VI. Všesokolského sletu vsazena lípa za dnešní zahradou Ing. Vladislava Pokorného. V domě bydlel a ordinoval ve dvoře MUDr. Bloch, který měl ve Vídni kliniku, později MUDr. Uher. MUDr. Uher patřil k zakladatelům TJ Sokol ve Zborovicích, zakládal hokejový oddíl a v jeho stodole se  původně cvičilo. Byla to tělocvična s nářadím, jako byla bradla, kůň a žíněnky. Proto byla za touto prozatímní tělocvičnou – sokolovnou vysazena lípa na počest všesokolského sletu.

V roce 1881 byly vysazeny lípy před kostelem a před školou – dnešním Penzionem Zborovic. 28.10.1921 byla vysazena před budovou měšťanské školy Lípa svobody. V parku rostou stoleté i starší platany a červené buky.

zeleň v parku zámecký park

POVĚST

Studánka Hejtmanka byla svědkem vraždy

Bylo to za doby, kdy naším krajem táhli pruští vojáci. K nelibosti místních se ubytovávali po domech, kde snědli všechno, na co přišli. Jejich velitel – hejtman – byl ubytovaný v chalupě u Zbořilů. Byl to ovšem zdvořilý, a také sympatický člověk, který si vzal jen to, co mu panímáma Zbořilová nabídla, a také s ní rád poseděl na besedě v kuchyni. A jako cizinec ji také okouzlil svou češtinou. Jeho sympatie ale nesdílel pantáta Zbořil, který na hejtmana žárlil. Když pak jednou Zbořila v jeho žárlivosti ještě v hospodě popíchnul soused, a když večer po návratu domů Zbořil také uviděl, jak se jeho žena s hejtmanem na odchodu s kapesníčkem loučí, v tu chvíli žárlivost vyvrcholila. Zalezl do komory, kde cosi dlouho kutil. Potom se mihl ve dveřích s měchem na zádech a zmizel. V tom pytli ukrýval starou pušku, po dlouhém čase opět nabitou. Předběhl hejtmana na cestě a na louce za vsí si na něho počíhal v keři u studánky. Když pak hejtman došel na místo, aby se občerstvil vodou, vykoukla z chrastí hlaveň, a prásk. Mrtvý hejtman se skácel k zemi.

Starého Zbořila nikdy nedopadli. Mělo se za to, že hejtman zemřel tak, jako spousta dalších vojáků, v boji. Jen studánka, která má díky této pověsti své jméno Hejtmanka, je této události jediným svědkem.

POVĚST

Paniháj

Mezi Zborovicemi a Zdislavicemi je kopeček s kapličkou sv. Anny. Za starých časů tu rostl pěkný hájek s mohutnými stromy. Bylo to za feudalismu, kdy většina půdy a téměř všechny lesy patřívaly šlechtě.

Háj u Zborovic byl oblíbeným místem hradní paní ze Zdislavic. Jezdívala sem na procházky v kočáře se svou matkou a po matčině smrti se svými dětmi. Háj jí byl velice milý, vždy se tu cítila šťastna. Až do jisté doby.

Na tvrzi ve Zborovicích se usadil nový šlechtic. Až se obeznámil s okolím, vyvolil si také za místo svých procházek a projížděk háj nad Troubkami. Často se tu setkával s paní ze Zdislavic, ale protože neměl dobrou povahu, byl velice sobecký, neměl z těchto setkání radost, naopak, přemýšlel, jak by paní ze Zdislavic její projížďky znepříjemnil a časem znemožnil. Jednou poručil zatáhnout cestu skáceným stromem, jindy dal cestu pod nějakou záminkou rozkopat, naváděl své čeledíny, aby paní vystrašili. Své špatné kousky prováděl tak dlouho, až sem paní ze Zdislavic opravdu přestala jezdit. Lakotný šlechtic měl radost, ale usiloval dál, aby se stal háj jeho majetkem.

Paní ze Zdislavic mluvívala s lítostí a steskem o milém lesíčku, často vzpomínala na pěkné projížďky, mrzela ji lidská zloba. A tu její věrní, kterým jí bylo líto, aby se jí zavděčili, volávali po háji z tajných úkrytů na zlého šlechtice: Vrať paní háj! Vrať paní háj! A ozvěna z lesa slabě odpovídala: Paní háj!

Paní ze Zdislavic se dovolávala svého práva u soudu, a když nepochodila, vyzvala svého zlého souseda do roka a do dne na boží soud. Sama prý se ještě po smrti zjevovala vždy v pravé poledne černě oděná v háji a volala: Vrať paní háj! Vrať paní háj! A ozvěna zase slabě odpovídala: Paní háj!

Zpráva o výzvě na boží soud se rozšířila po všech okolních vesnicích. Lidé napjatě očekávali, co se stane. Také zlý šlechtic o výzvě věděl, ale předstíral, že si z toho nic nedělá. Tak uplynul rok. Pán poručil zapřáhnout, že pojede do háje. Obloha byla zamračená, počasí rozbouřené, ale on nedbal. Možná chtěl ujet vnitřnímu neklidu. Sotva vyjeli ze vrat, ztratil náruční kůň podkovu a kulhal. Kočí se ohlížel rozpačitě po pánovi. Ten poručil: Přepřáhnout! A už se hnal kočár s pánem k háji. Sotva vyjeli na lesní alej, zvedlo se divoké povětří. Po obloze se křižovali blesky, hřmění neustávalo. Vtom prásk! zasáhl blesk blízkou borovici a srazil mohutnou větev. Koně se plašili, kočí do nich práskal, snažil se ujet a divil se, že nedává pán příkaz k návratu. Ohlédl se na něho a viděl, že mu stéká po spánku krev. Kočí uháněl domů. Jaké nastalo v zámku zděšení, když zjistili, že pán nežije. Borová větev mu prorazila lebku. A lidé si šeptali: Boží soud!

Pána pochovali, ale jeho vina nebyla odčiněna, proto neměl ani po smrti pokoje. Jednou se zdrželi někteří zborovští sousedé déle na besedě v hostinci u Roubalů. Vycházeli, právě když byla půlnoc. Najednou se jim zdá, že slyší z dálky dusot koní a rachot kočáru. Nežli se nadáli, přehnal se vedle nich po cestě černý kočár a v něm – tak se jim to aspoň zdálo - zlý šlechtic. Divoká jízda prý se opakovala noc co noc – alespoň lidé si tak vyprávěli, avšak dívat se neměli odvahy.

Až jednou byla v hostinci opět delší beseda, která se protáhla až do půlnoci. Zúčastnil se jí také mladý řezník ze Slížan. Zborovští přemlouvali řezníka, aby zůstal u některého z nich na noc, ale on byl furiant a snad také alkohol mu dodával kuráže a zbavoval ho zdravého rozumu. Že on se nebojí nikoho a ničeho, a pojede - li černý kočár, že se s ním sveze. Sousedé doprovodili řezníka za městečko, ale vtom všichni ztrnuli: ozvalo se hrčení kočáru, dusot koňských kopyt a už se žene černý kočár s tajemným vozkou. Najednou zarazil a ozval se hlas: Smělče, přisedni! Řezník jako v mátohách nastoupil do kočáru a divoká jízda pokračovala směrem ke Slížanům. Ten kočár opět zarazil, ozval se rozkaz: Vysedni! Řezník se vypotácel, ale padl k zemi a tak ho tam lidé ráno našli málo živého. Nebylo mu pomoci, zemřel.

Tajemný kočár zmizel, zmizela také nešťastná paní, ustalo strašidelné volání: Vrať paní háj! Zůstal jen zvláštní název místa u kapličky nad Zborovicemi: Paniháj!

Pověsti napsal Bohumil Řezníček, otištěno v knize Z časů dávných i nedávných z roku 1969.

Vlakové nádraží a železniční trať

Starodávná nádražní budova s dobovým dřevěným perónem vytváří romantický ráz zborovického vlakového nádražíčka, které je konečnou stanicí na sedmnáctikilometrové lokálce z Kroměříže. Železniční trať na této trase vybudoval v roce 1881 Jonáš Friess, aby sloužila pro převoz řepných řízků z místního cukrovaru, který se rozprostíral za zády nádraží, na místě dnešního podniku Pilana. Friess dal také na katastru obce vybudovat tři rybníky, jakožto zásobárnu vody pro tento cukrovar a důmyslnou soustavou studní pak do cukrovaru vodu přiváděl.

Již několik let je kromě konečné stanice Zborovice cestujícím k dispozici zastávka v dolní části obce (Zborovice - zastávka).

Kolem budovy hlavního nádraží zmizely během října 2010 staré historické objekty. Po demolici na svém místě nestojí ani skladiště s rampou, ani starodávná WC.

1881 - 2011: 130 let provozu na trati Kroměříž - Zborovice

nádraží Zborovice nádražní budova železniční most Wolkerova ulice bývalé toalety na nádraží zastávka ČD - Zborovice zastávka