Trasa: Vlakem Kroměříž, Staré Město u Uherského Hradiště, autobusem do Buchlovic, ž. Rytířská alej, Pod Barborkou, Buchlov, z. Svatá Barbora, Čertovo sedlo, Pod Břesteckou skálou. Břestecká skála, cyklo. Břestek, Moravská vinná cyklo. Buchlovice, autobus Staré město, vlakem Kroměříž, Zborovice. 11 km
Krásné sluneční počasí nás provázelo po celou dobu naší cesty. V Buchlovicích jsme se nijak nezdržovali a hned se vydali na cestu. Na začátky kaštanové Rytířské aleje vysázené na počátku 20. století byl krásný pohled na majestátní Buchlovský hrad. Mírným stoupáním jsme vyšli k samotnému hradu. jak zjistila Věrka s Maruškou, nádvoří hradu je jedno velké staveniště. A my dali první občerstvovací zastávku. Kaple sv. Barbory byla zavřená, tak jsme u sochy Panenky Marie dali foto a pokračovali dál po zelené. Za Čertovým sedlem jsme všichni úspěšně a bez úrazu zvládli náročné a místy i nebezpečné klesání k chatě Pod břesteckou skalkou. Tam byla zasloužená přestávka. Naši zpěváci to nevydrželi a zazpívali několik hezkých lidových písniček spojených s tímto krajem. Někteří si odskočili, či spíše se vyšplhali na Břesteckou skálu a užili si krásného pohledu na Bílé Karpaty a Dolnomoravský úval. A pak už nás čekala cyklostezka do Břestku kolem Baloncentra a Moravská vinná cyklostezka do Buchlovic, u které žáci zdejší školy vysázeli šest kaštanů. Necelou půlhodinku, kterou nám zbývala do odjezdu autobusu v Buchlovicích, jsme využili k posezení na hezkém náměstí. Autobus i vlaky jely v pohodě a na čas, tak jsme se dobře dostali domů. Krásného a pohodového výletu se zúčastnilo dvacet turistů.
Trasa: Vlakem Zborovice,Kroměříž, Uherský Brod, autobus Starý Hrozenkov OÚ, pěšky hraniční přechod, rozc. Machnač, Cesta hrdinů SNP, Pod Kykulou, Vyškovec -Hribovny točna, autobus Bojkovice vlakem Staré Město, Kroměříž 12 km
Výlet se uskutečnil v rámci celostátní akce Stezka Českem konané k památnému dni - založení Klubu českých turistů. Z nabízených možností jsme si vybrali trasu Starý Hrozenkov, Vyškovec, která byla pro nás časově nejvhodnější. Z důvodu poruch na železnici mezi Hulínem a Otrokovicemi byl náš časový harmonogram narušen už v Kroměříži. Z Uherského Brodu jsme proto odjeli místo v 9:00 až v 11:40. Navíc autobus končil u OÚ a my museli k pile, kde byl prováděn zápis účastníků a vydání Pamětních listů a odznaků, hezky pěšky. Kvůli časovému skluzu jsme vynechali výšlap na Boky a šli přímo po silnici k hraničnímu přechodu se Slovenskou republikou. Zde při krátké poradě někdo navrhl, že nemusíme dál pokračovat po silnici a asi po 1,5 km se napojit na žlutou trasu, ale přímo se vydat podél hranice. Tím si zkrátíme cestu. Počáteční účelová asfaltka se postupně změnila na lesní cestu, které posléze skončila. Tak jsme se při poměrně značném, prudkém a velmi namáhaném stoupání prodírali dosti zanedbaným lesem, abychom se konečně dostali na plánovanou trasu. Pro zajímavost: v úseku 2,8 km jsme překonali výškový rozdíl 710 m. Skoro jak na Lysou horu. Zajímavé, že nahoře se k tomuto návrhu nikdo nehlásil. A to už nás přivítalo rozcestí Machnáč. Cesta hrdinů SNP je typická hřebenovka s mírným stoupáním nebo klesáním, vedená podél státní hranice, takže to už byla pohoda. Co ale nebyla pohoda, bylo to, že jsme ve Vyškovci Hribovni nestihli plánovaný autobus v 15:52, takže jsme uprostřed polí čekali přes hodinu na další spoj. Využili jsme tohoto času k seznámení se s památníkem padlých amerických letců a návštěvě asi kilometr vzdálené krásné zvonice. Ale v 17:40 autobus přijel a my byli za chvíli v Bojkovicích, kde jsme byli trochu v nejistotě kvůli náhradní autobusové přepravě. A pak už to byla pohoda. Vlaky měly opět zpoždění a my živi, zdrávi a unaveni přijeli do Kroměříže před dvaadvacátou hodinou. Pamětníci konstatovali, že tak pozdě jsme se z výletu ještě nikdy nevrátili. Franta měl u nádraží auto a tím byl vyřešen problém Zborovčáků a pro Aničku přijel manžel.
Odměnou za putování prosluněnou trasou krásnými Bílými Karpaty byly pro nás osm turistů Pamětní listy a odznak vydaný speciálně pro tuto akci.
V tento den jsme uskutečnili plánovaný jednodenní zájezd do Jeseníků na Dalimilovu rozhlednu.Někteří turisté vystoupili ve Starém Městě pod Sněžníkem a po zelené značce se vydali k rozhledně.Zdolávali převýšení, část trasy šli přes pastviny, kde se v klidu pásly krávy. Další turisté dojeli autobusem do Velkého Vrbna na parkoviště a odtud šli po modré značce k rozhledně. Kamenná Dalimilova rozhledna je jako z pohádky, byli jsme mile překvapeni. Zde jsme se všichni setkali, občerstvili se, vystoupali jsme na vrchol rozhledny 168 schodů, z toho 130 žulových. Z vrcholu rozhledny jsme viděli Paprsek, rozestavěnou rozhlednu na Kralickém Sněžníku a celé Jeseníky.
Na zpáteční cestu do Starého Města pod Sněžníkem jsme vyrazili opět ve skupinkách - jedna šla po zelené značce, další po modré a někteří si trasu prodloužili na Kutný vrch a kolem Pěchotního srubu StM 33 došli do Starého Města pod Sněžníkem. Zájezdu se zúčastnilo 39 turistů, z toho byly 4 děti. Za krásného slunečného počasí jsme trasy zvládli s úsměvem na tvářích.
Sobota 25.6.
Trasa: Osvětimany, skála Pilařka, Zikmundova skála, Osvětimany. 9 km
Trochu s obavami jsem ráno sedal v Kroměříži do vlaku po nepříjemných zkušenostech při posledním výšlapu. Dráhy se zlepšily a cesta do Osvětiman proběhla v pořádku. V noci řádně popršelo, takže bylo dost vlhko. Svižným krokem jsem se dostal na kontrolu u Pilařky. Přítomný pán mi řekl, že přede mnou je skupina z nějaké vesnice od Kroměříže a v tom jsem uviděl vycházet známé postavy. Burešovi a Horáčkovi, a už nás bylo pět. K Zikmundově skále to nebylo daleko a tak jsme absolvovali druhou kontrolu. Jiřinka našla svého prvního letošního praváka. Při zpáteční cestě jsme potkali Jarka Kočíře, který opět pohrdal značenými stezkami. A aby to nebylo málo, u seníku, ve kterém byla kontrola Pilařka, byla Anička Tesaříková se svými známými. Za drobného mrholení jsme došli do Osvětiman, pozdravili se s rodinou dcery Mitkových, ochutnali jejich slivovici, Zborovčáci sedli do auta a já počkal na autobus.
Neděle 26. 6.
Od rána úmorné vedro, ale v lese příjemně. Tentokrát jsem zvolil jako výchozí bod nádraží v Bohuslavicích a po Cyrilometodějské stezce jsem přišel k přístřešku u Kalíška za Laďou Burešem a Frantou Hanákem, kteří zde plnili funkci kontroly. Pak Nad Zavadilkou a přes rozcestí Koryčanská cesta za Lidkou Burešovou a Jiřinkou Horáčkovou na Rozštípenou skálu, kde zase ony obsadily kontrolní bod. Celkem bylo méně zájemců o skalní útvary než v sobotu. Jinak jsem žádného našeho turistu nepotkal. Všichni asi šetří síly na červencový výšlap do Litovelského Pomoraví.
Trasa: Zborovice, Kroměříž autobus; Kroměříž, Červenka vlakem; cyklostezkou do Litovle a pak NS Nové zámky po červené kolem NPR Vrapač do Mladče. Zpět vlakem z Mladče jeskyně do Hulína vlakem; z Hulína do Kroměříže náhradní autobusovou přepravou. 10 km
Až devatenáct se nás sešlo v Kroměříži na nádraží. Už tam jsme pochopili, že cestování nebude jednoduché. Nejdříve nás poslali na náhradní autobusový spoj, aby nám vzápětí řekli, že vlak přece jenom pojede. V Olomouci jsme se delší dobu zdrželi a čas využili k popíjení kávy. Tady se odpojila Jana Pospíšilová s Věrkou Žákovou, které vyrazily na Svatý kopeček. Anička Tesaříková s vnukem zase nestihla vystoupit, tak to vzala přes Českou Třebovou. Pochopitelně v Července plánovaný vlak nebyl a tak oproti plánu jsme si to pěkně vyšlápli po cyklostezce do Litovle. Přešli po třetím nejstarším kamenném mostě v Čechách, poseděli chvíli na hezkém náměstí Přemysla Otakara II., podívali se proč se Litovli říká Moravské Benátky. A to už jsme byli na NS Nové Zámky. Tato část túry byla příjemná. Stezka vede převážně podél Moravy rovinatým hezkým lužním lesem. I když opožděně, došli jsme v pohodě do Mladče, trochu odpočinuli na návsi pod lipami a pak šli koupit lístky do jeskyně. Ve 13:45 začala vlastní prohlídka. Mladá průvodkyně, jenom s trochou empatie nám všechno ukázala, vysvětlila, co jsou stalagmity, stalagnáty i stalaktity a my to hned zase zapomněli, který je který. Bundy, které jsme si oblékli před vstupem se hodily. Procházka krásnými jeskyněmi trvala při stálé teplotě 80C čtyřicet minut. Posezení v místním hostinci Zlatá křepelka bylo dost groteskní. Naprosto diletantský pomalý číšník a česky nerozumějící servírka. Co chcete víc. Když jsme se vydali na cestu k blízké železniční zastávce, začalo lehce pršet. Až do Olomouce bylo vše v pořádku. Pak začal opět železniční horor. Věrka Vartová s Jardou Rýdlem to nevydrželi a jeli oklikou přes Prostějov, Nezamyslice a Kojetín a dobře udělali. V Hulíně nám před nosem ujel vlak do Kroměříže, takže jsme hodinu čekali tentokrát na náhradní autobus. Zborovčákům pochopitelně všechno ujelo, tak bylo nutno zmobilizovat příbuzenstvo, aby se vůbec dostali domů. Snad to bude po prázdninách lepší.
Využili jsme pozvání našich holešovských kamarádů, pozměnili plán a zúčastnili se už 53. ročníku Holešovské 50ky rusavskými kotáry.. Původně plánovaná Litenčická pahorkatina nám určitě neujde. Trochu byly obavy kvůli předpovědi počasí, ale to nám jako ve většině případů opět přálo. V Kroměříži nás do vlaku nasedlo třináct. Už v Holešově jsme se ale rozešli. Burešovi. Hanka Maková, Maruška Muchová a Jarda Rydl využili trasu kolem Holešova a Anička Tesaříkova s Jirkou Němcem to vzali přes Žopy do Rusavy a zpět do Holešova. Věrka Vartová, Maruška Chocholatá, Petr Kovář a Menšíkovi v počtu 3 a kočárek pokračovali do Bystřice pod Hostýnem a odtud autobusem na Hostýn. Při nezbytné prezentaci jsme vyplnili prezentační listinu,bylo nám přiděleno pořadové číslo, dostali mapu trasy a oplatky na cestu. Po kávě jsme vyrazili. Menšíkovi to vzali přes Grapy do Rusavy a pak využili cyklostezky z Brusného. Ostatní zase přes Skalné a Pardus do Rusavy, kde byla taky kontrola. Pak už zbývalo vystoupat kopec a pokračovat směr Holešov přes Žopy. V bývalém holešovském kině byl tradiční cíl ,kde jsme obdrželi diplom, perníkovou medaili a dostali nějaké to občerstvení: párek, kávu, pití. Zde jsme se mohli setkat a pozdravit s členy jiných odborů KČT. Rozjezd domů byl různě, podle toho jak jsme dorazili do cíle .
Trasy byly 10, 15 a 18 kilometrů.
V těchto dnech jsme uskutečnili zájezd na Vysočinu do Žďárských vrchů. Ubytováni jsme byli v hotelu a penzionu Pegas, Vlachovice 79, Nové Město na Moravě.Tentokrát nám ale nevyšlo počasí dle našich představ. První den nám pršelo , ale většina turistů naplánovanou trasu od hotelu Pegas na Bílou skálu, kolem rybníku Sykovec a zpět zvládla. Někteří turisté se prošli po okolí až odpoledne, kdy přestalo pršet. Druhý den jsme šli od hotelu k Medlovskému rybníku, přes Fryšavský kopec na Brožovu skálu , dále do obce Tři Studně a kolem rybníku Sykovec na hotel. Tento den nám nepršelo, chvíli i vysvitlo slunce. Třetí den jsme autobusem jeli do Herálce a odtud se vydali na Devět skal a Žákovu horu. Pak zpět do Herálce. V tento den nám opět chvílemi pršelo. Přesto jsme trasu všichni zvládli.
Zájezdu se zúčastnilo 35 turistů. S ubytováním byli všichni spokojeni. I když bylo nehezké počasí, domů jsme si vezli spoustu nasbíraných hub a humor nás neopustil.
V tento den jsme uskutečnili zájezd do vinného sklepu Petrov-Plže. To bychom nebyli turisté, abychom si nevyrazili na trasy. Anička Tesaříková s Martinem Kuciánem šli z Veselí nad Moravou přes Strážnici do Petrova, ušli 14 km. Ostatní dojeli do Strážnice, zde se naobědvali, prohlédli si pamětihodnosti města a pak vyrazili na trasu ze Strážnice do Petrova. Ušli 8 km. V Petrově jsme se všichni setkali u vinných sklepů a došli k tomu našemu, kde jsme měli zajištěné posezení s degustací vzorků vín a se studeným rautem. Přednášku o jednotlivých vzorcích vín pana majitele Hudečka jsme ocenili a potom jsme se bavili - zpívali, vyprávěli si. Všichni účastníci byli spokojeni, i když jsme se vrátili v pozdních hodinách.
Trasa: autobusem rozcestí Divoky, odtud Divoky, Bunč, Brdo, Roštín a autobusem domů.
Trasa: autobusem rozcestí Chvalnov-Lisky, odtud Prusinovkou, Vlčák, Brdo, Roštína a autobusem domů.
Už v autobuse jme se rozdělili a část vysedla na rozcestí Divoky a odtud šli původně plánovanou trasou vzhůru na Bunč. Tento úsek byl velmi obtížný. Poměrně dlouhé, časově náročné a hlavně velmi rozbahněné stoupání. Od Bunče už to byla pohodovka. Proto ne všichni stihli polední hymnu. Méně zdatní zvolili pohodlnější trasu Prusinovkou na Vlčák a odtud po červené na Brdo. Hymnu jsme sice stihli, ale tentokrát to nebyli členové našeho odboru, kdo ve zpěvu hrál prim. A mezi pravidelnými účastníky tohoto výšlapu nesla otázka: " kde jsou zpěváci ze Zborovic? " Na Brdu se k nám ještě přidali Hrabalovi, Prachařovi a Anička Tesaříková. Tak nás nakonec bylo 23. Nakonec jsme si ale pěkně zazpívali několik krásných národních písní. Celou dobu nás provázela mlha mlha, ale nepršelo ani nefoukalo a nálada byla výborná. Byl svařák i slivovice a kdo měl českou vlaječku dostal od kostelanského starosty štamprli zdarma. Pozdravili jsme se ještě s přáteli a dolů po zelené se vydali do Roštína na autobus.
Ti co šli přes Divoky a Bunč mají v nohách 15 km a ti co šli Prusinovkou 12 km. Byly to hezké kilometry.